„Nejdřív nasaďte masku sobě, pak teprve pomozte dětem a dalším pasažérům.“ Tohle oznámení z paluby letadla mi před pár lety přišlo až sobecké. Dnes už ne. Proč?
Pomáhá mi naplno si uvědomit změnu ⬆️ kdy jsem si sebe opravdu dala na první místo.
???? všimli jste si taky, že děti primárně hájí své vlastní zájmy a nikdo je nemá za sobce. Jsou prostě přirozené a mají sebe na první ???? kolikrát děláme ústupek pro komfort někoho jiného? A rozlišujete, kdy se u toho ještě bavíte a kdy vám v hlavě začínají běžet maraton nevybírá označení na adresu toho druhého?
V okamžiku, kdy jsem si dala sebe na první místo, změnilo se i mé vnímání slova odpovědnost. Kamarádky mě začaly nedávno přesvědčovat, že my ženy jsme odpovědné za to, jak nás náš partner reprezentuje. Maminka mi zas láskyplně připomněla, jak jsem si kdysi barvila vlasy na brunetu, protože brunetky byly favoritky mého tehdejšího partnera=jak jsem se podřizovala jeho přání.
Vážně ale chci a můžu odpovídat za slova, rozhodnutí a chování někoho jiného?
???? Možná i můžu, ale nechci.
???? Jsem zodpovědná za sebe. Říkám lidem kolem sebe svůj názor. Někdy koulím očima, abych je přesvědčila o tom, co si já přeju, aby udělali. Inspiruju je k nějakému kroku. Vysvětluju, jak vidím věc ve svém světě a čekám, jestli se to potká na druhé straně.
???? Přeju si, aby mě ostatní respektovali takovou, jaká jsem. Se vším, co ke mně patří a dali mi prostor tak žít svůj vlastní příběh. Totéž chci dopřávat i já jim.
???? Honza Vojtko v nedávném rozhovoru mluvil o rozdílu mezi slovy respektovat a tolerovat. Všimli jste si, jak zásadní rozdíl mezi nimi je? Respektovat (přijímat realitu druhého, jít o tématu s druhým diskutovat) a tolerovat (povýšený postoj – děláš nesmysly a já nad tím laskavě mávnu rukou)?
???? Nechtít měnit druhého k obrazu svému a ani odpovídat za jeho kroky je osvobozující. Vede to totiž k nám samotným. Když se mi něco nelíbí, je snažší změnit svůj postoj, než s vypětím sil přesvědčovat druhého o své pravdě.
Jak to máte vy svém vlastním světě?
