Vrátila jsem se z dovolené. Krásně opálená. Moje původní bílá kůže byla něčím, po čem mnoho asijských žen touží. Vnímána jako známka krásy a barva pleti nemanuálně pracujících. Já prožívala opak, snědé opálení pro mě bylo fajn změnou. Když se ale vrátím do zimního evropského počasí, pleť se brzy začne dostávat do svého přirozeného stavu. Stejně to vnímám se svou hlavou a myšlenkami.
Nedávno jsem chtěla pomoct člověku, který měl v metru problém s pohybem. Nabídla jsem mu pomoc, on ji v mých očích nevybíravě odmítl. Hned se rozjelo klubíčko myšlenek: proč mi to řekl tak hnusně, proč mě skoro tou holí přetáhl, příště se na všechny radši vykašlu a dál a dál… Od jedné prosté otázky a víc než jasné odpovědi „ne“ jsem začala v hlavě rozjíždět telenovelu. V tu chvíli jsem jí podlehla, žila jí naplno bez ohledu na to, co se zrovna dělo kolem.
Když jsem si všimla, že jsem už na jiném místě, mezi jinými lidmi a v naprosto jiné situaci, pustila jsem to. A stejně jako moje barva pleti i moje myšlenky se vrátily do normálu. Stačí si jen všimnout. Všimli jste si, kdy se Vám tohle děje?
