„Já chci, ale nemám na to čas.“ Taková věta mě poslední dobou provázela často a poutala moji pozornost. Zněla z mého okolí, zněla v mé vlastní hlavě.
A proč vlastně? Nebylo to často vůbec o tom, že jsem měla na ten den nezvládnutelné cíle. Nastavovala jsem si ale očekávání, co a jak se má stát a ono to často podle takového jízdního řádu prostě nejelo. Najednou radost pryč, koule na noze a spousta myšlenek o sobě, situaci a okolnostech, o jiných lidech. Zastavila jsem sama sebe, ten rozjetý vlak. A začala se té úvodní větě smát. Copak i ten telefon, který je denně naším pomocníkem, nevyžaduje něco sám pro sebe? Pravidelně nám říká, že:
- mu dochází šťáva (nemůže jen dávat, potřebuje si i vzít)
- občas se připomene s nějakými aktualizacemi (nejde něco dělat jinak, jednodušeji, s radostí a úsměvem?)
- jindy dá o sobě vědět, že má plnou kapacitu (je čas něco nechat jít a věnovat se tomu, co přichází právě teď)
A když tomu nevěnujeme pozornost, přestává být telefon parťákem pro realizaci našich plánů. Stejné je to s námi ve svém vlastním rozjetém vlaku zvaném život. To co opravdu chceme, za tím jdeme. Občas jen máme hlavu plnou myšlenek a přešlapujeme na místě, místo abychom šli do akce.
Jak tuhle větu vnímáte vy? Berete ji vážně nebo jen jako výmluvu?
